Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 605/2024, zabýval sporem mezi pojišťovnou a pojištěným (žalobcem) o pojistné plnění a jeho výši. Škodní událost spočívala v tom, že žalobce po přejetí retardéru na komunikaci vjel do vodní laguny, v důsledku čehož do motoru vnikla voda. Pojišťovna následně odmítla pojistné plnění na opravu vyplatit s tím, že podle jejího názoru škoda nevznikla z důvodu nahodilé události, ale byla způsobena nesprávnou obsluhou vozidla. Nejvyšší soud rozhodoval za situace, kdy sporná již nebyla oprávněnost nároku žalobce, ale jeho výši. V řízení bylo totiž zjištěno, že pokud by přibližně do čtrnácti dnů po škodné události byl motor demontován, mohl se vyčistit a byl by provozuschopný. V takovém případě by náklady na opravu vozidla odpovídaly 105 000 Kč, zatímco výše nákladů po dlouhodobém (téměř tříletém) odstavení činila 300 000 Kč. Podle odvolacího soudu žalobce porušil prevenční povinnost a účelně vynaložené náklady na opravu vozidla kryté pojištěním tak odpovídaly 105 000 Kč. Nejvyšší soud proto byl postaven před otázku uplatnění prevenční povinnosti ve smyslu § 2901 ObčZ za situace, kdy pojišťovna neoprávněně odmítla vyplatit pojistné plnění.
