Ve věci žaloby podle § 68 zákona o obchodních korporacích, jíž se žalobkyně domáhala založení ručení žalované za dluh obchodní společnosti (v úpadku), rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 27 Cdo 2293/2024. Žalovaná byla jednatelkou obchodní společnosti v době, kdy ta na sebe převzala závazek ze smlouvy o zápůjčce s právní předchůdkyní žalobkyně. Nalézací i odvolací soud přihlédly k nelehké životní situaci žalované, u níž by každá změna v její situaci měla zásadní dopady nejen na ni, a tomu, že podle dohody měl vykonávat „péči o společnost“ její bývalý manžel (který byl jednatelem obchodní společnosti před žalovanou). Zároveň zohlednily, že jistina a značná část příslušenství pohledávky byly žalobkyni uhrazeny. Dospěly přitom k závěru, že vyhovění žalobě (v jakémkoliv rozsahu) vedlo ke krutosti urážející obyčejné lidské cítění podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Nejvyšší soud tak řešil otázku, jak přistupovat k výkladu § 2 odst. 3 občanského zákoníku jako právní normě s relativně abstraktní (neurčitou) hypotézou, a jak hodnotit skutečnosti rozhodné pro její aplikaci.
