Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. III.ÚS 779/24, ze dne 2. 7. 2025 vyjádřil k následkům nepředložení věci rozšířenému senátu v případě, kdy senát vrcholného soudu dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván.
Podle právního názoru Ústavního soudu mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Senáty Nejvyššího správního soudu byla posuzována povaha totožného úkonu orgánu veřejné moci s rozdílným výsledkem. Právní otázkou, kterou senáty Nejvyššího správního soudu posoudily rozdílně, byla otázka, zda byl výkon oprávnění správce daně, spočívající ve stanovení splatnosti platebního výměru, v souladu či v rozporu s § 168 odst. 4 daňového řádu.
Rozhodující senáty nepředložením věci rozšířenému senátu porušily stěžovatelčino právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.