Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1562/2025, ze dne 24. 9. 2025 potvrdil nepřípustnost zpětné aplikace § 2236 o. z. na nájemní smlouvy podle obč. zák.
Podle právního názoru nejvyššího soudu s ohledem na princip nepravé retroaktivity se posuzování předpokladů vzniku nájemních vztahů – posuzování účinků právních skutečností, jež je měly založit a jež nastaly v období do 31. 12. 2013 (za účinnosti obč. zák.), řídí právě (pouze) touto právní úpravou. Právní úprava o. z. se dle § 3074 odst. 1 věta prvá o. z. uplatní na tyto vztahy též, avšak nemůže vést ke zpětnému vzniku, změně či zániku k 1. 1. 2014 existujících (či neexistujících) právních poměrů.
Úpravu § 2236 odst. 1, 2 o. z., nově definující (možný) předmět nájmu bytu, tak nelze vykládat tak, že by mohla vést ke zpětnému „přehodnocení“ absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu) uzavřené v období před nabytím jeho účinnosti (do 31. 12. 2013). Nevede tedy ke konvalidaci z tohoto důvodu dle § 39 obč. zák. absolutně neplatné nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu). V takovém případě by se jednalo o nepřípustnou pravou retroaktivitu.
Je proto třeba dospět k závěru, že § 2236 odst. 2 o. z. se z povahy věci – stejně jako § 2236 odst. 1 o. z. – uplatní pouze na smlouvy o nájmu bytu (a nájmu domu) uzavírané podle právní úpravy o. z., tedy v období od 1. 1. 2014. To však nevylučuje posouzení projednávané věci dle právní úpravy § 2238 o. z.