Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 1222/2024, ze dne 12. 11. 2025 vyjádřil k otázce, zda lze služebnost podle § 104a odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2025 zapsat do katastru nemovitostí pouze na základě územního rozhodnutí a jak postupovat v případech, kdy zákon neurčuje listinu pro zápis služebnosti do katastru nemovitostí.
Podle právní názoru Nejvyššího soudu ustanovení § 15 zákona č. 256/2013 Sb. (katastrální zákon) vymezuje, že obligatorní přílohou návrhu na vklad je tzv. vkladová listina, která má potvrzovat nebo osvědčovat existenci nebo neexistenci práva (jež má být vkladem zapsáno). Tyto skutečnosti ale musí být zřejmé přímo z obsahu dané vkladové listiny, protože výlučně jen ona listina slouží zároveň jako odůvodnění návrhu na vklad. Nelze tedy namísto ní předkládat nepřímé důkazy, jako je tomu ve sporném nalézacím řízení. Jestliže žádnou takovou listinou žalobce nedisponuje, nelze vklad práva či jeho zánik (tzv. „výmaz“) povolit jen proto, že takovou skutečnost žalobce tvrdí (ale odpovídající listinou nedokládá). Tyto závěry dopadají i na případy, kdy je předmětem věci posouzení, zda obsah listiny potvrzuje nebo osvědčuje existenci služebnosti vznikající ze zákona.
Služebnost podle § 104a odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2025, nelze do katastru nemovitostí zapsat pouze na základě územního rozhodnutí, neboť obsahem samotného územního rozhodnutí není přímo potvrzován ani osvědčován vznik předmětné služebnosti. Neurčuje-li zákon listinu pro zápis, je třeba postupovat podle § 66 odst. 1 katastrální vyhlášky č. 357/2013 Sb. a zápis provádět na základě souhlasného prohlášení.